Veselé Velikonoce s jednou nádhernou vzpomínkou

Při prohlížení a hledání vhodných fotek mé osoby (věřte, že jich fakt moc není :D) jsem otevřela album, které mě přinutilo sednout si a zavzpomínat. I když vzpomínám snad u každého alba a všechny fotky vyvolávají tupý úsměv na tváři, občas doprovázený výkřiky "Jééé", "Jůůů", "Ááách", "Ty jo", apod., zrovna tyto fotky vyvolávají asi nejsilnější vzpomínku. Je to vzpomínka na mši.  Na mou jedinou mši...

Ne, nebojte. Tento příspěvek nebude žádným teologickým zamyšlením, ani propagací křesťanské víry. S vírou jako takovou vlastně nemá moc společného. Já totiž nejsem věřící a vlastně ani k žádné takové církevní instituci mě to netáhne. I když křesťanství má řadu hezkých zvyků a tradic, které taky občas dodržuji, tak mě to nijak zvlášť nebere. 

Miluju ale kostely. Ne kvůli všem těm umučeným a kvůli modlitbám, ale prostě tak, jako budovy. Jsou nádherné zvenčí i zevnitř. Každý kostel je jiný, ale všechny spojuje jedno - klid a ticho.. Strašně ráda si vlezu do kostela a procházím se, koukám na oltář, na varhany, na kazatelnu. Fascinuje mě to, jak to lidi postavili, jak bylo v kostelech všechno dokonalé. Už třeba jenom jejich skvěle vymyšlěná orientace vzhledem ke svitu slunce, aby vždy osvítilo "to hlavní". A "to hlavní" je v každém kostele něco jiného. Prostě nádhera. A zvuk kostelních varhan mně nahání doslova husí kůži.

I když prolezu snad každý otevřený kostel a kostelík ve městě, na bohoslužbu jsem se dostala pouze jednou. A myslím, že jsem si nemohla ani lepší vybrat - byla to totiž velikonoční mše ve Vatikánu, sloužená papežem Benediktem XVI. 

Pohled z náměstí na chrám

Loni na jaře jsem dostala příležitost jet na 3 dny na takové školení do Evropské kosmické agentury (ESA), která sídlí nedaleko Říma. Školení jsme bravurně zvládli během dvou dnů a poslední den jsme si chtěli projít Řím a podívat se na jeho neuvěřitelné památky. Bylo nám doporučeno, že celou návštěvu města se vyplatí začít hned ránu ve Vatikánu, u Svatopetrského chrámu. Otevírá se již v 8 hodin a vstupné je do něj zdarma. 

No, docela jsme zírali, když jsme došli na vatikánské náměstí, které bylo plné lidí, stojících ve frontě do chrámu! Chtěli jsme to zabalit, ale naštěstí jsme to neudělali. 

Kašna na Vatikánském náměstí, v pozadí ta šílená fronta, kterou jsme nakonec opravdu vystáli

Začalo nám - nevěřícím - pomalu docházet, že jsou Velikonoce, největší křesťanský svátek a že se bude sloužit obrovská mše, na kterou se sjeli do Vatikánu lidé z celého světa. Postupně jsme ale zjistili, že pro nás turisty to znamená, že vstup do chrámu si musíme odstát ve frontě a bůh ví, jestli nás tam vůbec pustí, protože všichni drželi v rukou různě barevné lístky, tvářící se jako vstupenky.

A pak kolem nás prošla ta jeptiška. Mluvila polsky, nic jsem jí nerozumněla, jenom mávala lístkama. Tak jsme všichni začali kroutit hlavou, ne nemáme. A pak se stalo něco, čemu bych fakt uvěřila asi jenom ve Vatikánu - vytáhla z obálky 4 lístky a dala mně je do ruky :). Pomalu mně docházelo, že se teda vlastně dovnitř dostaneme, že uvidíme chrám ze vnitř a možná i něco navíc.

Svatopetrský chrám - uvnitř. Krása, ze které přechází zrak ...

A viděli jsme. Viděli jsme tisíce lidí, kteří se přišli přímo sem, do sídla katolické církve pomodlit společně s papežem, který vedl celou bohoslužbu. Slyšela jsem všechny ty písně, lidi si podávali ruce, poklekali a stoupli, sklonili hlavu, aby se správně pomodlili ... Asi to nezní příliš nábožensky, ale ta atmosféra tam byla neuvěřitelná. Nemám pro to ta správná slova, jenom mě to všechno fascinovalo. Nedokážu to k ničemu přirovnat, to prostě zůstane ve vás. Běhal mně z toho mráz po zádech a hlavně, bylo to takové opravdu upřímné. Já jsem měla čas se na dvě hodiny zastavit a nejenom nasávat tu atmosféru, ale prohlédnout si chrám, nechat se chvílemi unést různými představami. Vzpomínat, přemýšlet.. A hlavně jsem chtěla děkovat, poděkovat všem, díky kterým jsem tam mohla být a mohla si to užít. 

Takhle blízko papežovi ...

Nezměnilo to nic na mé víře, ale když přišli letos Velikonoce, sedla jsem si a přemýšlela, co se vlastně všechno za ten rok událo, co se změnilo. Nenapadlo mě jít na mši nebo do kostela, ale v duchu jsem si vybavila celou tu nádheru svatopetrského chrámu a zase uslyšela papežův zpěv liturgických textů a sborový zpěv všech těch věřících. A zase mně z toho tuhne krev v žilách. Tohle je přesně jedna z těch věcí, která se vám zařeže pod kůži, na kterou budete vždy vzpomínat, budete se u ní usmívat, budou se vám lesknout v očích slzy a srdce bude bušit... Byla to nádhera, pro mě jako nevěřící možná ještě větší a silnější.

Takže jsou tu Velikonoce! Zastavte se a odpočiňte si! Zavzpomínejte, vždyť Velikonoce jsou v očích věřících mnohem větší a důležitější svátky něž Vánoce.

Kač

P.S. A nakonec jsem i z toho Říma něco viděla. A hlavně, loňské Velikonoce byly ve znamení tepla a sluníčka. Malý pozdrav z Říma: