neděle 22. ledna 2017

Jedno výročí a jedno poprvé

Je to tu, mám výročí. Dnes je tomu přesně rok, co jsem oficiálně odešla na zatím nejdelší dovolenou ve svém pracovním životě. To, že neoficiálně ta dovolená vlastně začala až narozením raubíře, se nepočítá :-). A můžu vám všem říct, že je to báječná a skvělá dovolená a vůbec se netěším, až mně skončí. 
Malé porovnání:
Před rokem: budíček v 5.30, 6.00 odchod do práce, 7.00 příchod do práce, občas ve 12.00 oběd (dost často chleba nebo rohlík v ruce, studená krabička nebo ještě lépe sušenky na zahnání hladu), 18.00 odchod z práce, 19.30 příchod domů, rychle nějaká večeře, zapnout počítač a dodělat nestihnuté, 22.30 spát.. 
Počet hodin strávených na čerstvém vzduchu: 1-1,5
Počet hodin strávených u počítače: tak něco kolem 10-12

Dnes: budíček někdy mezi 7.-8. hodinou ranní, 8.45 poklidná snídaně, 9.45 odchod na ranní procházku, 12.00 oběd (vždy teplý a často 2chodový, tedy polévka a hlavní jídlo, 13.00 kávička a zákusek, 14.45 svačinka, 15.15 odchod na odpolední procházku, 17.30 první večeře, 19.00 druhá večeře, 22.00 spát
Počet hodin strávených na čerstvém vzduchu: 3-4
Počet hodin strávených u počítače: max. 1 hodina a většinou ani to ne :-)

No uznejte, že je to parádní dovolená!



Ale já jsem se za ten rok vůbec nezměnila :-)
A v pátek jsem si střihla to poprvé... Poprvé od narození Raubíře jsem strávila dopoledne sama (rozuměj bez dítěte!) mimo domov. Nabídka jít si po roce zaučit se neodmítá :-). Původní plán zněl odjet s dítětem i tátou do práce a během učení se věnovat Raubířovi. Nicméně táta zcela prozřetelně prohlásil, že proč by tam jezdil, když můžou zůstat spolu doma a že to přece zvládnou. A tak jsem se těšila na svoje poprvé bez dítěte.. na to, jak si budu číst ve vlaku knížku, jak si zajdu v Brně na kafe, jak budu zase aspoň na jedno dopoledne svobodná a bez závazku.. 
Těšila jsem se než nastal ten den. Ráno jsem málem zaspala. S podezřele lehkým batohem, ve kterém chyběl obvyklý štos plen, pytel hraček, balík křupek a jiného jídla na zabavení ve vlaku, jsem se vydala na cestu. Knížku jsem na cestě tam nevytáhla, protože na mě dolehla naprostá nervozita, že si nic nepamatuji a že to celé akorát zvořu, takže jsem poctivě studovala metodiku programu, abych na nic důležitého nezapomněla. 
Kafe jsem si taky nedala, neboť v -17°C KofiKofi nepracují a já na jiné kafe neměla čas. 
Učení jsem zvládla, moc plevelných slov tam snad nebylo, občas jsem váhala, občas měla úplný okno, metodiku otevřela a zavřela asi 100x, chvílemi v duchu propadala depresím, ale byly tam i světlé vteřiny, kdy jsem si připadala, že to mám v malíku a že si všechno pamatuji.
A když to celé bylo za mnou, tak jsem konečně zavolala domů, jakže jim to jde. Všechno v pohodě, všechno v pořádku, všechno zvládáme. Pak přišla ta klíčová otázka: A potřebuje mě ten Raubíř vůbec? Odpověď samozřejmě žádná máma nechce slyšet.. No jasně, že nepotřebuje. Táta si s ním hraje, nakrmil ho, přebalil ho, na prochajdu ho vzal, takže všechno má a je vlastně jedno, jestli je to s mámou nebo s tátou. Skleslá jsem nasedla do šaliny, koukala z okna a málem se rozbrečela, že už je velkej a nepotřebuje mě... A pak jsem si řekla, že je to přece jenom dobře, že už je velkej a zvládne pár hodin beze mě. Rychle jsem napsala kolegyni, že tu další možnost zaučit si beru :-). Pak jsem si otevřela tu knížku a už nevím nic, jen že jsem najednou byla doma a cesta zpět mně příjemně utekla. 
A doma jsem našla dítě, jak si spokojeně hraje a usměvavého tátu, který to všechno zmákl na jedničku. Tohle si přece přeje každá máma :-).


Tak se mějte všichni prima,
Geokačerka

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji, že jste si našli čas a zanechali komentář. Geokačerka

Děkuji, že jste si našli čas a zanechali komentář. Geokačerka