Ubrečené úterý

Prší... To byla moje první myšlenka dne. A tato myšlenka taky zapříčinila to, že jsem se na ten den vůbec netěšila. Nechtělo se mně vstát z teploučké postele, která tak krásně hřála. Stačilo vystrčit nos, abych věděla, že teplota v pokoji se s tou postelovou nedá rozhodně srovnat! Takže s pohledem na budík a výčitkami svědomí se v 7.30 zavrtávám do duchny a říkám si, že v takovým počasí mně nic neuteče.. Ale nějak nemůžu zabrat. Navíc pořád slyším ten hlas, ty poplašný zvony, co všechno bych měla udělat, co všechno jsem plánovala udělat, co všechno MUSÍM udělat... Ještěže jsem si To Do List poctivě uklidila do kabelky, abych ho náhodou ráno nezapomněla doma :). 

Jenže jsem zapomněla na novou technologickou vymoženost, kterou jsem si pořídila.. Takže když mě 8.10 můj skvělý smartphone již po páté zapípal, že jsem si na dopoledne naplánovala asi 50 úkolů a ještě jsem s žádným nezačala, moje touha selhala a já jsem se vykutala z postele...

Jediný pohled do zrcadla mě okamžitě probral - proboha?!? Moje tělo se zjevně rozhodlo bojovat s přibývajícími léty a všem okolo ukázat, že jsem ještě mladice - ovšem zapomnělo se zeptat rozumu, co on na to.. Jinak si tu "úrodu" na svém obličeji vysvětlit nedokážu.. Vracím se tedy k myšlence, zalézt do postele a vylepšuji ji dodatkem a už z ní nikdy nevylézt, když v tom smartphone zapípá znovu, mrcha... Navíc mám pocit, že si snad sám zvýšil hlasitost upomínek!!

Odevzdaně usedám s hrníčkem ranní kávy k počítači, beru do ruky ten hustě popsaný papír, nazývaný To Do List a když už je venku tak hnusně, aspoň něco udělám.. 

Zdroj

 O půl 11 se zdá, že přestává, nebo aspoň maličko polevuje, takže v rychlosti balím saky paky a konečně vyrážím do práce. Nicméně počasí nezklamalo, stačí abych připravená, v letních botičkách - neboť ty podzimní jsou na bytě a na zimní to přece v říjnu ještě není - otevřela bránu. A juchůůů, už jsou tu špagáty. Než dojdu na konec dědiny, můžu botky i ponožky ždímat, zoufale k sobě tisknu tašky, aby nebyly úplně promáčený a po cestičce kolem kolejí spěchám na vlak. Nevím, jestli se na mě domluvily i stébla trávy, ale z každého odpadne kapka vody přesně v okamžik, kdy pod něj dám svoji nohu!! A abych náhodou neměla pocit, že déšť se zvládne, začne foukat ze všech směrů, takže pokud mně někdo viděl, musel si myslet, že tam snad tančím labutí jezero..

Těším se tentokrát i do vlaku, protože České Dráhy úderem září zahájily vrcholnou topnou sezónu, což v podstatě znamená, že ve vlaku je něco kolem 30 - 35 °C. Paráda, aspoň oschnu. Žel, zrovinka v tomto vlaku nefunguje topení, jak se nám sděluje s úsměvem milá paní průvodčí. Smiřuji se tedy s mokrou obuví.. Brno nás dneska vítá nejen deštěm, ale i naprosto nechutnou podívanou na bezdomovce chrápajícího na nástupišti na lavečce, ach jo. Neznám horší nádraží.

Proč nemůže prostor před nádražím vypadat třeba takto?!?
Zdroj

Cestu šalinou absolvuji naštěstí bez nejmenších potíží, vystupuji a ženu si to ke křižovatce. Nevšimnu si bohužel té obří dodávky, co se řítí rozhodně ne padesátkou, a schytám sprchu! Ještěže jsem měla aspoň ten deštník...

Zdroj

Mokrá, naštvaná a hladová dojdu do práce, kde vytahuji ze skříně chlupatý bačkory a teplý ponožky. Boty dávám sušit, mokrý ponožky taky a už připravuji vše na kávu. Zdá se, že i ubrečený den nakonec může být krásný, obzvlášť když vám vedle vašeho pracovního stolu spokojeně bublá akvárko, v něm plavou rybičky, na stole voní káva a práce jde pěkně od ruky. Já se prostě do tý naší kamenný vždycky tak těším :). Akorát večer zase odcházím s tím špatným pocitem, že jsem stejně neudělala to všechno, co jsem udělat chtěla.. Ale co, zítra je taky den a já doufám, že už nebude tak ubrečený!!

Dnešní ubrečený den mě vedl ještě k jedné věci - založila jsem si na Pinterestu nové album: I do not like. Jaké obrázky se v něm momenátlně nacházejí, jste mohli vidět během čtení :)

Kač.

P.S. A ještě jedno pozitivum to má - kupodivu se mně podařilo přinést zpátky domů i deštník :)!!