I další příspěvek je věnován mému prázdninovému putování Polskem. Cykloturistika mně pomalu přirůstá k srdci a celý den strávený na kole je příjemným odreagováním. Před námi je ještě spousta kilometrů a cíl Gdaňsk stále v nedohlednu. Takže vzhůru na kolo a frčíme dál!
6. den Wola Gulowska - Siemiatycze (132 km) a my prostě jedeme :)
Po probuzení zjišťujeme, že venku leje. A to fakt hodně... Spoléháme, že paní nás do 10. hodiny nevyhodí a tak se uklidňujeme, že to třeba do té doby přejde. Naštěstí přejde ještě během snídaně a tak do pedálů vyrážíme jen s půl hodinovým zpožděním, pláštěnky v pohotovostní poloze. Paní byla milá, přišla se s námi rozloučit a popřát nám hezkou cestu. Taky se ještě dost šibalsky ptala, jestli s mým mužem jsme sezdáni, že prý má šikovnou dceru nebo vnučku či keho, tssss....
Tento den je jen o kilometrech, výdrži a pravidelném nasazování a sundávání pláštěnek. Nocležiště nám poskytuje místo kus od silnice z města Siemiatycze, pěkně v lese a pro mě konečně první nocleh, ze kterého mám celkem dobrý pocit - nepočítaje ubytování v Agroturistice :).
7. den Siemiatycze - Bialowieza (85 km) a hurá za zubrama!
Ráno slibuje hezké počasí. Ještě se vydávám fotit skupinku čápů, která se utábořila kousek od našeho stanu. Naštěstí neuletěli hned, tak mám aspoň nějakou (dvě) slušnou fotku. Obecně jsou čápi zvířaty, se kterými se tu setkáváme velice často. První dny jsme z nich úplně unešení, ale s postupem času, už se stávají běžnou součástí krajiny (nevím, jestli běžná součást krajiny je nějaký definovatelný ustálený geografický/krajinářský termín, možná jeden nejmenovaný pan docent by se vyděsil...). Zcela běžný je zde pohled na čápy procházející se mezi stádem krav či doprovázející orající traktory. Jejich hnízda na komínech nás provázejí vlastně od přejezdu hranic.
 |
| Čápi |
Přes obec Hajnowka, kde navštěvujeme ještě zajímavé vláčkové muzeum (na které nás upozorní jak jinak než keška) se dostáváme do Bialowiezi, kde si procházíme celý park a těšíme se na zubry. Já jsem nakonec docela zklamaná, protože zubři jen leží a chrápou - mnohem lepší jsou čunící, baštící naprosto vše a orající hlínu všude kolem sebe.
 |
| Bělověžský prales |
No a dnes konečně neřešíme nějaké noclehy, ale spíme v klidu v kempu. Člověku se ani nechce věřit v to štěstí, že může po dvou dnech znovu umýt hlavu :).
8. den Bialowieza - Bialystock ( 124 km) krásné počasí a hltáme kilometry
Ranní projížďku začínáme výpravou k hranicím s Běloruskem. I když je mně jasné, že překročit je nesmíme, tak keška na hranicích a aspoň pohled na ně je lákavá víc než dost :).
 |
| Hranice s Běloruskem |
Ještě se zdržujeme kolem Bialowiezi a hledáme císařskou železnici, ale daří se nám najít jen skanzen, ve kterém mají bohužel zavřeno. Na celý den už neplánujeme žádnou KPČ (kulturně poznávací činnost), protože jsme se ráno zdrželi více než dost a navíc nás v závěru dne čeká průjezd Bialystockem. Poučeni z předchozích měst, hlavně z Krakowa, chceme jet co nejrychleji, abychom zase nehledali nocleh za městem. Počasí nám přeje, nikde se moc nezastavujeme a frčíme. Kilometry přibývají s každým šlápnutím a já si užívám pohodové jízdy. Večerní hledání noclehu je naštěstí v pohodě, tak si začínám naivně myslet, že třeba se nám daří překonat naše noclehové prokletí...
9. den Bialystock - Elk (116 km) a co se mohlo podělat, to se podělalo, počasím počínaje...
Ráno na nás mává oskar, takže se mažeme, abychom se náhodou nespálili (jak naivní jsme...). Navíc jedeme do oblasti Mazurských jezer, kde se těšíme na vodní plochy, případné koupání a to počasí k tomu už svádí. No, nadšení a optimismus nám vydrží než dojedeme do města Elk. Už u prvního jezera, kde se samozřejmě fotíme, svačinkujeme a relaxujeme, se nad námi objevuje černý mrak, který nevěstí nic dobrého. První slejvák nás dostihne do 10 minut a další na sebe nedá dlouho čekat. Z města, na které jsme se těšili, tak díky bouřkám vidíme jeden kostel, který nám poskytuje přístřešek před dalším slejvákem. Skoro si chvílema říkám, že nemůže pršet už víc a v tu chvíli ještě přidá. Regulérní bouřka se nad městem motá a stále se vrací, takže ve výsledku stojíme v podloubí kostela 2 hodiny a pomalu se nám začíná blížit hodina, kdy budeme muset vyjet, abychom měli reálnou šanci zajet za město a najít si nocleh. Nasazujeme pláštěnky a nejprve kola tlačíme, pak se schováváme a pak už na to kašleme a jedeme. Naše prokletí s hledáním noclehu na sebe nedá dlouho čekat, zase je zde zástavba a o lese se zákoutím si můžeme nechat zdát. Blíží se 20. hodina a tedy i čas, kdy se začně stmívat. Navíc stále prší a tak je více než jasné, že stavět dnes budeme za deště.
Nakonec táboříme u jakéhosi lomu, na stan nám skáče žába, v lese plaší srnky, no sem vyděšená, unavená, pořád mokrá, ale v 10 hodin už vesele zařezávám a budím se až ráno.
10. den Elk - Swieta Lipka (100 km) - a setkání s našimi kamarády
Skoro se to zdá neuvěřitelné, ale ráno zase svítí slunce a vypadá to na hezké počasí. Vyrážíme směr město Gyzicko, kde bychom se měli sejít s našimi kamarády, kteří jedou z opačného směru, tedy od Gdaňsku (autem). Já jsem mile překvapena, když je v Gyzicku skutečně vidím. Navíc právě díky nim máme možnost vidět otočný most přímo v akci: uzavře se silnice pro auta. Pán, který po celou dobu seděl v budce u řeky vyjde ven a pomocí železné tyče, kterou umístí do speciálního nástavce, otočí celý most tak, že po řece mohou proplout i lodě s vysokými stožáry, jako je na fotce níže.
U otočného mostu s nimi strávíme příjemnou hodinku a necháme se trochu inspirovat a měníme odpolední plán. Rozhodujeme se, že navštívíme Wolfschance - Vlčí doupě, místo odkud Hitler více než dva roky řídil 2. světovou válku.
Co nás na místě čeká, bych si nedovedla představit ani v nejdivočejším snu. Obrovské rozsáhlé území, zcela ukryté očím normálních lidí i pilotů letadel. Díky důmyslnému maskovacímu systému totiž byla celá výstavba skryta očím všech lidí prakticky pár měsíců po jejím zbudování. Všechny bunkry měly totiž vymyšlený systém odvody dešťové vody tak, že brzy začaly obrůstat mechem a postupně tak splývat s okolní krajinou. I dnes, když si vyhledáte toto místo na Google Earth, nepoznáte, že se tam něco takového nachází. Megalomanské bunkry z betonu a ocele, přestože dnes již povětšinou rozbořené a označené žlutými cedulemi DANGEROUS! budí v člověku hrůzu. Nejen z toho, že vše, kam vlezete, vám může za chvíli spadnout na hlavu, ale především ta představa, že na tomhle místě, v těch betonových hrůzách bydleli lidi. Že zde byli vychování všichni eSSesáci, zde byla soustředěna Hitlerjugend, zde bydlel Göring, Keitel a další.
 |
| Vlčí doupě |
Na Polsku mě po celou dobu putování nejvíc fascinovaly neustálé ukázky a důkazy 2. světové války. Ať už množství koncentračních táborů, vzpomínky na vězně, hřbitovy nebo něco podobného jako Wolfschanze. Přijde mně, že tenhle národ opravdu ví, co to byla druhá světová válka, narozdíl od nás....
Po tomto dost emotivním zážitku sedáme na kola a frčíme zase zpět na naši trasu. Blíží se večer a tím i naše obvyklé martirium s hledáním noclehu. Dojíždíme do vesnice Swieta Lipka (ten název mně mohl trknout, že tohle místo bude něčím pro nás výjimečným a netradičním), kde se rozhodujeme, že zde se poptáme na nocleh, protože bůh ví, kdy se dostaneme zase do nějaké civilizace (=kempu). Paní v obchodě nás posílá na Pole namiotowe, což už od rána díky našim kamarádům víme, že je označení pro místo, kde lze beztrestně postavit stan a strávit tam noc. No, kdo mohl tušit, že pole namiotowe je vlastně klášterní zahrada, kde nás ubytuje milá jeptiška a to s laskavým svolením vrchní sestry (ta jeptiška po našem dotazu, zda bychom tutaj mohli spát, vytáhla zpod hávu zbrusu nový smartphone a sestře představené zatelefonovala! - asi jsem konzervativní, ale prostě jeptiška a smartphone mně do té doby nešly moc dohromady :)).
 |
| Swieta Lipka |
Geokačerka
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji, že jste si našli čas a zanechali komentář. Geokačerka